20/01/2023
barva kouzel
Autor: Terry Pratchett
Přeložil: Jan Kantůrek
Vydal: Talpress, 1993
Dlouhá léta jsem se fenoménu jménem “Zeměplocha” vyhýbal. Jeden z důvodů byl rozsah celé série a druhým důvodem byl fakt, že jsem grotesky nikdy nevyhledával. Hlavní argument mého okolí proč si to přečíst byl “je to moc zábavné”. Dnes, po přečtení prvního dílu si nejsem úplně jist zda jsem spíš celou dobu nebyl “lakován”.
Groteska to není. Zábavné to jistým způsobem je. Vlastně mé pocity jsou dost rozporuplné. Mé očekávání, které bylo plné předsudků, se nenaplnilo. Což by se dalo považovat za klad.
Celá kniha je vlastně takový roadtrip. Cesta, ale bez zjevného cíle. Na začátku se naši hlavní hrdinové potkají a putují spolu. Jeden, protože putovat chce a ten druhý protože musí. Děj je poskládaný z několika částí, které se jaksi přihodí našim přátelům na cestě. Na cestě ale kam? Jediné co celou knihu propojuje je potřeba cestovat jedné z postav. Tato postava je vlastně turista s doprovodem.
Jednotlivá dobrodružství obstojí i zcela samostatně. V podobě povídek se stejnými hrdiny. Možná i původně celá kniha jsou jen sebrané povídky, které někdo umně propojil do knihy. Přátele mi doporučovali nezačínat číst Zeměplochu prvním dílem. Nechápal jsem co tím myslí a asi to nepochopím dokud nepřečtu i další knihy ze série. Skutečností je, že Barva kouzel mi nepřijde tak fantastická jak se o Zeměploše všude mluví.
Jedno však musím přiznat. Knihu otevřete, stránky plynou a plynou až jste najednou na konci a chcete víc. Barva kouzel má výborný začátek a výborný konec. Někde u středu prosvítají draci, kteří draky nejsou. To ostatní pravděpodobně postupně z mé hlavy odejde a nechá za sebou jen stopy příjemného příběhu. Možná je to vlastně ten kumšt, o kterém celá zeměplocha možná je. Tedy vyprávět příběhy, které s chutí zažijete, ale po sobě zanechají pouze příjemný pocit a na detaily si už moc nevzpomenete.
Na závěr jen chci říci, že už se nemohu dočkat, až budu číst další díl. Z řádků výše to však asi nevyznívá a právě i proto tomu chci přijít na kloub.
Dalo by se říci, že je to takový roadtrip. Cesta bez cíle, každý taoista by měl radost. Dva hlavní hrdinové putují napříč Zeměplochou. Jeden, protože chce a ten druhý, protože musí. První díl Zeměplochy mi spíš připadá jako umě spojená sbírka povídek. Ačkoliv se to čte velice dobře a na konci chcete číst dál, neumím se ubránit pocitu, že je to zatím jen takový nedopilovaný úvod. Něco z čeho se v dalších knihách teprve zhmotní ten kult, který kolem Zeměplochy dnes je.