23/01/2024
brak
Před několika dny padla v jednom auditku na CS otázka “kterou knihu jste měli jako děti nejradši…?”. Při své odpovědi jsem se musel řádně zamyslet, protože se zdá, že na žádnou takovou knihu se nepamatuji. Nevím, kterou knihu bych měl nejraději nyní, natož v dětství.
Jako dítě zhruba do dvanácti let jsem nečetl. Nebavilo mě to a raději jsem se poflakoval venku. Povinná četba na základní škole pro mne bylo nutné zlo. Možná proto jsem třeba od Verna četl jeho snad nejhubenější knihu “Ocelové město”. Robinsona jsem četl ve zkrácené převyprávěné podobě a asi bych si vzpomněl na řadu dalších titulů, které jsem spíše prolétl očima než skutečně četl. Dodnes jsem vlastně nepochopil jaký smysl má povinná četba, to je však úplně na jiné povídání.
Tato moje nechuť se zlomila až jednoho dne v místním obchodním domě Prior. Ve vestibulu tam na podlaze začaly prodávat tehdejší “Levné knihy”. Netuším, zda se to tak tenkrát jmenovalo, ale jestli se nepletu nakonec se to postupně v Levné knihy přetvořilo. Měli tam utvořené hromádky výprodejových knihy, mezi nimiž se procházelo. Tenkrát na konci devadesátek jsem tam jako kluk našel hromady knih od vydavatelství Laser, které se specializovalo na scifi, fantasy a horor. Ten den jsem koupil jednu jedinou knihu, “Branou z Ivory” od Doris Egan. Jediným důvodem proč mě zaujala, byla její obálka. Plnobarevná, malovaná se startující vesmírnou lodí v pozadí.
Přečetl jsem ji jedním dechem až neuvěřitelně rychle. Po všech těch povinných četbách jsem z ní byl tak unesen, že při první příležitosti jsem se do výprodeje znovu vrátil a tentokrát pořídil “Svět čarodějnic” od Andre Norton. Zážitek probdělé noci se v podstatě opakoval. Později jsem zjistil, že Svět čarodějnic byl první díl z osmidílné ságy. Nevadí, aspoň jsem měl co si přát k následujícím Vánocům.
Babička tenkrát říkala, že je to brak a fantasmagorie a že bych měl číst něco hodnotnějšího. Jenže pro mne to tenkrát bylo to jediné co ve mě probouzelo nadšení ze čtení. V tom výprodeji jsem koupil ještě řadu titulů než jsem se odvážil sáhnout i jinam.
Nevím, jestli bych tyto dvě knihy označil v té době za mé nejmilejší. Ale můžu s přehledem říci, že byly jednoznačně nejdůležitější. Mám je v knihovně stále a stále přemítám, zda si je po těch letech nepřečíst znova. Mám však obavu, že si tím zkazím ty vzpomínky. Obavu, že ve skutečnosti nejsou tak dobré jak si je pamatuji.
Ačkoliv má babička měla obecně scifi a fantasy za brak, ten skutečný do mého života přišel záhy. Vzpomněl jsem si na to při čtení Logoutovo blogu. Hned mi to zapadlo do sebe. Má záliba ve čtení není jen dílem Levných knih a vydavatelství Laser, ale i sešitového vydání hororových příběhů ze série John Sinclair. Dostal jsem se k tomu díky svému tehdejšímu kamarádu z kroužku akvaristiky a teraristiky, stejně jako třeba k MtG. Jezdili jsme tenkrát s kroužkem každoročně na soustředění do chatičkové základny do jednoho městečka na Jizeře. Základním čtivem na dlouhé noční večery byly právě zmíněné sešity Johna Sinclaira. Později jsem je kupoval a četl i během roku. Vzájemně jsme si pak vypravovali ty nejděsivější kapitoly a sešity si půjčovali.
Vlastně to bylo mé první a možná jediné “společné” čtení. Nevím jakým jiným termínem to nazvat. Ve vzpomínkách cítím, že nešlo ani tolik o příběhy samotné, jako o to, že jsme je prožívali společně. Z toho jsem si odnesl jedno důležité poznání. I když některé dílo nemá kvalit pro dobrou recenzi, neznamená to, že je špatné. Jaké bylo mé překvapení, když jsem dnes zjistil, že některé díly mají na databázi knih hodnocení nad 70% a některá pozdější čísla i dokonce nad 80% (nic na tom nezmění drobnost, že ne to tam recenze většinou dělá jeden nebo dva lidé).
Zajímavé je, že John Sinclair vychází u nakladatelství MOBA dodnes. Vlastně mě celkem překvapilo, že třeba mnohem známější sešitový brak Perry Rhodan byl u nás ukončen v roce 2022. Což mě přivádí na myšlenku, jestli by se takový Perry Rhodan dal v češtině vlastně ještě poskládat (zní to jako výzva).
Čtu právě od Roba Wilkinse knihu Terry Pratchett: Život v poznámkách pod čarou. Někde na začátku je popisováno jak malý Terry doslova nasává vše co se dalo přečíst. Zmínil i široké dílo kapitána Williama E. Johnse, Bigglese. Když jsem to četl, udělalo mi to velkou radost, protože sám jsem jako kluk přečetl celou řadu Bigglesovek. Bylo to až po zkušenosti se Sinclairem a dalo by se říci, že jsem v té době už celkem dost četl napříč žánry. Přesto se v mém okolí opět objevovaly názory, že čtu další brak, tentokrát o “nesmrtelném Honzovi”. Ani nevíte jakou mi teď udělalo radost, že na databázi knih mají některé díly taktéž hodnocení nad 80% a tentokrát je tam těch hodnotitelů více! Navíc je měl v oblibě i takový mistr jako pan Pratchett. I když i ten pro některé píše brak.
Přijde vám to taky, že označení “brak” je vlastně takové zaklínadlo bez hlubšího významu? Co je to brak? Je brakem vše co je v našich očích pokleslé? Nebo má brak jasně danou definici, kterou si jen každý ohýbáme jak potřebujeme? Já osobně jsem za brak rád! Jak je vidět, přečetl jsem dost brakové literatury. Někdo by mohl říci, že skoro žádnou, že brak je něco jiného. Já jsem se tím vlastně nikdy nezaobíral. Až nyní. Čekal jsem totiž, že tyto dílka byla na pokraji zájmu, ale nakonec to spíš vypadá, že opak je pravdou. Jako dnes se lidi dívají na pokleslé nekonečné seriály v televizi, dřív si do vlaku kupovali sešitovky.
Díky jedné otázce na diskuzáku a jednomu příspěvku na blogu jsem si uvědomil, že hranice mezi vášnivým čtenářem a nečtenářem může být velice tenká, ale současně nezdolná. Překonat ji může cokoliv co daného člověka nadchne. Klidně to může být brak ze stánku za 9.90 Kč nebo výprodej toho co nikdo jiný nechce. Já jsem se od Branou z Ivory postupně pročetl až k Platonovi a pak zase zpátky k Pratchettovi. Můj syn, který taktéž musí být nucen do školní četby si oblíbil komiks Yakari. Stačilo drobné pošťouchnutí. Snad stejně jako u mě nastane lavinový efekt …