03/01/2025

kup kus sebe

Hned na začátku je třeba říci, že nejsem malíř a ani žádný jiný umělec. Ačkoliv mě taje umění celý život zajímají nenašel jsem zatím v sobě nic uměleckého. Celý tento text je tedy založený čistě na dojmech a sledování bez kapky zkušeností ze strany tvůrce. Současně pokud v následujícím textu píši o umění mám na mysli malbu, nebo kresbu, ačkoliv mnohé myšlenky by se mohly týkat i například různých plastik.

Vzpomínám si, že když jsem byl malý, babička mi říkala, že ty obrazy, které jí visí v obývacím pokoji jsou od jednoho malíře, který všechny své malby ladil do odstínů jedné barvy. Již si nepamatuji jestli to byla zelená nebo hnědá, ale pamatuji si, že to byly vesměs krajinky z okolí babičky rodného města.

Tím malířem byl Karel Karas, autor převážně krajinek. Nebyl to však ten Karel Karas, který na vás vypadne při zadání toho jména do vyhledávače, nebyl to ten Karas, který má svou stránku na české wiki, ale jeho syn. Jmenovec, který v malířství nevystoupil ze stínu svého otce.

Babičce to nikdy nevadilo, že v obýváku nemá díla toho známého Karla. Měla tam díla, která se jí líbila, která ji připomínala domovskou krajinu a která spoluutvářela jejich životní prostor, jejich domov.

Během svého života jsem měl možnost nahlédnout v rámci své práce do řady domácností a ač se z tohoto vzorku rozhodně nedá generalizovat, přijde mi, že originální umění má doma hlavně generace, která je dnes již na sklonku svého života. Tedy ti, kterým je dnes 80 a více let. Pro mladší generaci možná již není důležité, být obklopen malbou.

Nedá se říci, že by to bylo všudypřítomným minimalizmem. Minimalizmus je jen vyprázdněný pojem trendující na instagramu, na kterém si několik influencerů založilo živnost. Běžná mainstreamová společnost je na hony vzdálená od vyleštěného ideálu minimalizmu. Naopak je blízko různě pojaté grafické šedi. Máme zdi vymalované jak omalovánky, přes které jsou nalepené zvětšeniny sterilních fotografií z fotobank. Schválně to přeháním. Každopádně mám vysledované, že každá generace má nějakou tu svou oblibu v kýči. Ǎč jsou to zmíněné fotobankové tisky, zarámovaná puzzle, nebo různá plastová blejskátka pořízená v hrabákovém ochodě za 29,- korun.

Trochu naděje cítím v mladších. Nechci tu psát o písmenkových generacích, přijde mi to moc velké škatulkování. Všímám si však, že mnoho mladších má bílé stěny a všude kam oko pohlédne květiny. Sice to pro umění opět nevypadá nijak dobře, je to aspoň rozumně koukatelné. Současně je zde dost místa na nějaký pěkný obraz, až pro to uzraje čas.

Nyní uzrál nejspíš čas si konečně říci, proč jsem si v předešlém odstavci kopl snad do skoro každého čtenáře, kterého zajímá i něco jiného než co má ve svém počítačovém kejsu.

V době našich babiček za malířem chodili běžní lidé a kupovali si od něj obrázky na stěny svého obydlí. Šli za tím, jehož díla se jim líbila, a která zahlédli třeba na stěně souseda. Většinou za někým v okolí. A tak u většiny našich předků visel obraz neznámého umělce, kterého znal třeba jen ten, kdo obraz kupoval.

Vzpomínám si, že jsem vyslechl mnoho rozhovorů dnes již třeba i nežijících lidí, kteří identifikovali své spoluobčany větou: “… jooo ty myslíš toho jak maloval ty pěkné krajinky.” Chci říci, že dřív bylo zcela běžné, že v každém menším městečku byl nějaký autor obrazů, který byl schopen svá díla prodávat a o ta díla byl zájem.

Dnes je situace trochu složitější. Malovat sice může každý a může si malovat co chce. Musí k tomu všemu ještě umět ovládat sociální sítě a marketing. Musí o sobě budovat povědomí a vytvářet si rybníček stálých obdivovatelů. Vlastně by se dalo říci, že vlastní malovaní je už jen takový vedlejšák, který může dělat po večerech. To ani nemluvím o tom, že malíř musí stále krmit algoritmus, třeba i jen informacemi o vlastní stolici jen proto, aby korporát stojící za danou sítí uznal, že jeho obsah je záhodno ukazovat lidem. Navíc dnešní malíř je spíš prodavačem nádobí a oblečení, protože jeho dílo je pouze jakousi matricí pro chrlení hrnků a triček v podobě merče. Mnoho lidí řekne: “No a co! Je jiná doba. Náš předek taky musel přijmout parní stroj.” Pravda. Teď se však rozhlédněte po místností u vás doma. Kolik napočítáte obrazů, které jste vy nebo jiný člen domácnosti pořídili? Obávám se, že výsledek nebude nijak slavný a pokud bychom nezapočítali obrazy zděděné po vlastních předcích bude to číslo ještě zdaleka horší.

Ano! Brečím tu nad rozlitým mlíkem. Ano, znám klasickou poučku, kde je poptávka tam se ukáže i nabídka a kde poptávka není zákonitě umře i nabídka. Pokud však současně platí, že člověka utváří jeho okolí není vhodně se zamyslet nad svým okolím? Současně nemáte pocit, že podobu vašeho okolí vlastně utváří algoritmus, kterému se každý den bez okolků poddáváte? Nejspíš pro většinu z vás není cestou se od algoritmu odpojit, na to je ve společnosti už moc zakořeněný. Jediným hackem, který v této době vídím, je používání vlastního rozumu. Nenechte se vodit! Jednoduchá věta, která popisuje skoro vše a současně se až nebezpečně podobá scéně výběru pilulky z filmu Matrix. Vraťme se však k obrazům.

Pokud tedy malíř má zavřené dveře do vašich domácností, na internetu se algoritmu hodí jen 1%, které kromě malování zaujme i prsy nebo naopak “holím zadkem”, pak se ptám co nám z umění jako takového zbývá? Budeme tu mít pár kámošů kámošů, které budou tlačit školy a galerie, a několik jednotlivců, kteří jsou svým povoláním hlavně influenceři pak dlouho nic a teprve potom malíři.

Jestli je to špatně musí zvážit každý sám. Nechci nikoho přesvědčovat zda je důležité mít doma obrazy. Chci jen aby se každý zamyslel, zda umění, které s námi rezonuje by mělo či nemělo být součástí našich životů. Pokud je odpovědí ano, pak stejně jako já musíte cítit, že dnešní stav je značně neutěšený.

Co s tím? Odpověď vidím v undergroundu, v novém undergroundu. Musí vzniknout podhoubí, vnitřní revoluce a vymanění. Toto podhoubí však musí vzniknout na obou stranách. Jak u nás doma, tak u autorů. Nenechme si ukrást kulturu algoritmem, který za vás rozhoduje co se vám líbí. Rozhodujte se sami. Pokud naleznete v něčem zalíbení, obklopte se tím, protože to je jediná možnost jak umění podpořit. Nemusím snad již na konci tohoto textu říkat, že kliknutí na “sledovat” nestačí …

eof